Life's a Bitch and the you die. Oh, really?

Jsem vytočená, naštvaná a ublížená. Vzteklá a zoufalá.

10 dní do státnic a já neumím nic. Pamatuju si trochu toho, jak to bylo s Abrahámem a Sárou a s Lotem a jeho incestníma mrchama dcerama. Neleze mi to do hlavy.

Porušila jsem aspoň dva zákony a rozbila si obě kolena. Marcel se tomu hořce smál a já hořce pláču a stydím se pokaždé, když si slupuju mokvající strupy.

Už se nesměju ani memům na 9gagu, protože mě u toho nachytali v práci a pohrozili: ještě jednou - A! A druhej den jsem pro změnu zaspala do práce. Rovnou jsem se zeptala, jestli si mám sbalit věci. Vedoucí řekl "co blbneš?", vedoucí řekla "měla jsem sto chutí ti říct, že jo". Brzký konec trojnásobného zaměstnance měsíce?

Popřála jsem mamince k svátku a ona mi řekla, že mi stejně jako studentovi přispívat nebude. Ptám se vás, sociálko a morálko, jak se píše trestní oznámení na rodiče pro neplacení dvou tisíc výživného?

Před třema měsícema jsem vyhrála kontaktní čočky a iPad, jenže technici z podpory se furt vymlouvají, že neví kdy a kde to předat, takže si s mírným zánětem levé spojivky živořím u noteboočku a představa, že můj křivolaký ošklivý genetický profil bude aspoň chvíli krásný a arogantní jako mac spratek, jak bude moje malá dlaň svírat půl centimentru tenkou hovadinu, po které se matlá mastným prstem, se rozplývá s dalším hlenem, co mi kape z levé spojivky. "Ne, my máme dovolenou, takže až v září", řekli výherkyni z května.

Za měsíc máte státnice a my vám dáme 205 pracovních hodin, slečno. Přesčasy proplatíme. Rozhodla jsem se dopomoct si malým dopingem. Nepřišel. Nepřijde. Deset dní. Tik tak. Jídlo chutná jako polystyrén a houba na nádobí nacucaná odstátou vodou. Někde tu furt sídlí kámošky odctomilky. Sladím si kafe! Jdu si lehnout a v hlavě gilgul, olam tikum, Maimonidej, Chasidej Aškenaz, Haskala - a co je kurva halacha, ajo a agada a TNK, 727-699 Chizkijáš, 622 Jošijáš, supr. A to jsme, prosím, u Judaismu. Nehledě na to, že kolem chasidismu se každej jmenuje Chasid a kolem zbytku Moše. Dneska začnu s islámem. To se to pomele. A na do čtvrtka nechť zvládnu celé křesťanstvo. Prosím, ať si vytáhnu Tudorovce. O kozách Anny Boleynové bych mohla vyzpívávat až do vysokého cé. A ztroskotám u současné sociální antropologie.

Státnicové kalhoty jsou mi těsné. Asi jsem přibrala tři kila. Chci dopnout ty zlaté šaty, co jsem našla u popelnice. Nedopnu je PŘES PRSA. Bývalý mi kvůli nim píše sprosťačiny a mně je ze sebe pak na nic. Den po státnicích mám nástup na měsíční členství do BigOneFittnessClub. Ne kvůli tomu, že je tam klid, čisto a posh. Ale proto, že až po hodině doběhnu, zalezu si na dvě hodiny do wellness zóny a pak krásně usnu i bez dvou lexaurinů, hypnogenu a sklenky chardonnay.

Já se od každýho něco naučím, slibuju. Budu se učit natajno v práci. Budu se dívat jen na dva díly Nip/Tuck denně - u jídla (které je jedno) a před spaním (než zaberou psychofarmaka).

Prosímvás, už mi ten titul dejte, nebo já skočím z pátýho patra z okna a nekoupím si xboxy a nikam se nepřestěhuju a to bude konec, tádýdádýdá.

A po religionistice se seberu a půjdu na diplomovaného farmaceutického asistenta.

                                                                Radka Vítková, v Brně dne 27.8. 2012

 

Vždyť ti nikdo nic neudělal

Myslela jsem, že to přes noc a den vyšumí, ale nevyšumělo.
Mám několik šovinistických kamarádů. Původně jsou to kamarádi mého muže, ale po tolika společných letech je počítám k těm svým. Respektive k našim společným, kterých je možná až příliš.
Čas od času to prostě nevydržím a vypěním. Naposledy včera večer. Když vám někdo v podstatě řekne, že ženská se nehodí ani k plotně, protože ženské neumí vařit, a vlastně se nehodí ani k jiným věcem, nedejbože aby se někdy pokusila zavelet chlapovi, rozhodně vám to na sebevědomí nepřidá. Obzvlášť ve chvíli, kdy jste jediná ženská mezi samými chlapy a nikdo z nich se vás slovem nezastane.
Zkoušela jsem debatovat, ale bylo to k ničemu. Co pak můžete dělat?
Když se zvednete a odejdete, okamžitě se stanete terčem posměchu a vtipů, jak ženské nedokáží snášet pravdu, jak se urážíte a podobně.
Když zůstanete a budete se tvářit nepříjemně, co chvíli na sebe pánové začnou významně pokukovat a dělat si srandu z vašeho muže, že to teď bude mít doma těžký.
Když zůstanete, spolykáte svou hrdost a budete se tvářit, jako že se vlastně nic nestalo, zdánlivě bude všechno v pohodě. Jenže trhat na kusy sebeúctu, kterou jsem pečlivě budovala vlákénko po vlákénku v posledních pěti letech, to zatím ještě nedokážu bez následků.

A pak se vás na cestě domů muž zeptá: "Co se děje, proč jsi nasraná? Vždyť ti nikdo nic neudělal..."

Líná huba, holá prdel

Dospělcem nesnadno, leč rychle. Kdokoli nazval maturitu zkouškou dospělosti, kecal. Mnohem těžší bylo udělat řidičák nebo zkoušku z judaismu. Doteď jsem spílala všem nahoře i dole, proč jen nejsem rozmazlené dítko zazobaných rodičů, a teď přemýšlím, jestli to v závěru není dobře.

V rodné hroudě to byla vždycky hra o trůny, ale tak stalo se a takmer kukaččí matka mě pařátem vydrápla z hnízda, jako by se nechumelilo. Omílající, že dvacetiletého spratka nebude živit ni šatit, ač zákon o výživném pro chudáka studenta hovoří jasně, spakovala mi krámy do komůrky na vysavač a zabouchla dveře od obýváku.

Když spadnete na hubu, tak můžete zůstat ležet, ale taky nemusíte. Téměř současně s padákem od rodičů si se mnou vyleštil boty chlap, se kterým jsem si hrála na vztah pět let. Teď, po hektolitrech slz, tubách spolykaných ibalginů a kdečeho, několika hodinách u psychokouče a opravdu nezbytné podpoře od hrstky přátel nelituju ani jednoho. Do vztahu jsem skočila jako náctileté tele a chodit s maminčiným mazánkem, když to máte ostrý doma, je skrytá hrozba. Postupem času jsem se smířlivě degradovala na ubulenou trosku, která v poslední fázi neměla žít pro co jiného a nechala se kopat jen pro pocit, že někomu patří. Nebudu ublíženecky kydat špínu, ale já potřebuju mít pocit, že sdílím s inteligentním člověkem, který mě nechá dýchat a nebude zatvrzele opakovat, že ženská patří k plotně..

Nesčetněkrát jsem si přála, aby na mě spadl kus stropu nebo mě sežrala rakovina zaživa. Teď si už kolik měsíců cukruju s emoboyem z plakátu, na kterého jsem zbožně civěla dva roky (Prokeš nebo kdo ti žehnej za tu svatou trpělivost!), vybojovala jsem si práci, kterou jsem chtěla a konečně, prvního září se stěhuju od jelimana, který si z bytu udělal squat a ubytovnu pro bezprizorní ožralce.. A hned do vlastního! Nebudu lhát, že mám ze stěhování stejnou hrůzu jako z kadeřníků, a úryvky typu "je tam 6 spolubydlících, pejsek a všichni jsou móóc fajn" mě přivádí ke kómatickým mdlobám. Jsem mistrem vyhrocených situací. Stačilo se pořádně vytočit, sednout k internetu a z deseti různých inzerátů klapl první, na který jsem volala. Krásný velký byt, daleko od otravného brněnského ruchu. Bez pesjků a bez móc fajn spolubydlících.

Emoboy není vůbec emoboyem. Je tak optimistický, až ho mám kolikrát chuť svým šklebem praštit po zrzavé palici. Brečela jsem, když mi maminka řekla, že se nemůžu vrátit, když mi ukradli všechny peníze, když jsem měla horečky a nemohla na státnice. Tvrdil, že se všechno zlepší. Ne, že by to věděl, ale ono se to fakt zlepšilo. V soutěži jsem vyhrála kontaktní čočky na rok, které potřebuju jako sůl, a k tomu přidali iPad. Splnila jsem si několik "must-have" snů, mezi které patřilo modelkování Iron Fistu, pořádání koncertu pro kapelu, kterou miluju, limuzína, pořádná práce, praví přátelé a pocit, že nejsem úplně k ničemu (a několik věcí, které nemůžu napsat, abych vám nekazila morálku). Jeden psycholog mi jako pařezu vysvětloval, že nemůžu být pořád nahoře, jinak bych si toho nevážila.

Žít se šrámy od lásky, která se tvářila jako forever, rozbitou lebkou od vlastních rodičů, alergií na lepek a závistivým okolím není bůhvíjaká prdel, ale ty chvíle, kdy dostanu pochvalu v práci jako nejproduktivnější zaměstnanec měsíce v sobě, kdy se práce ani nedá sehnat, smlouva na čtyřicet metrů vlastního prostoru se stromy za barákem, levné víno s bitchbook děvkama u bezduchých komedií a naprostá shovívavost a podpora v dobách nejtěžších, morčecí přítula a největší idol brněnské emo scény vedle mě v posteli, kdy ze spaní mele něco o poskytovatelích internetu.. To ti nezaplatí ani mastercard.

V den svých narozenin na Napříč večírku s blonďatou Pammahone a nepokřtěnou da bič Nikčou.. Jen Královna Bitche chybí, ale to jí ještě vytmavíme! Ne, nižší podpatky neměli. Koncem května se totiž víc než hodí chodit v apartním kloboučku, liščím šálu a křiváku, tentokrát bohužel bez zvracení ústřic do kyblíku na šampaňské..