pondělí 24. září 2012

Řekni, co ti lidi chcou...klišé

Říkat si můžeš, co chceš, ale ono to bude stejně jedno. Protože lidi sami neví.

Původně jsem chtěla pojmenovat tenhle článek Řekni, co ti chlapi chcou, ale pečlivou, asi dvousekundovou úvahou jsem došla k závěru, že to není problém jenom chlapů. Jo, tohle je problém tak nějak povšechný.

Takhle - ideální žena je prý divoká milenka, věrná manželka, taky matka a pravděpodobně i služebná a podobně. Ke každému tomu slovu si dodejte nějaké vhodné adjektivum a dostanete takový ten oblíbený blábol. O co mi jde. Protože se to tak říká, a protože v tomhle jsme my ženské vyloženě blbé, tak nám tahle věc způsobuje zásadní problémy. Ne jenom tahle konkrétní věc, ale obecně všechny tyhle debilní nároky kladené společností a ženskými médii.

Úplně pomiňme skutečnost, že nám tady radí abychom uklízení řídily podle fází měsíce

Nemám doma žádný časopis pro ženy, abych to mohla dokázat na něm, ale servery určené pro nás stačí bohatě.

Tady se dozvíme, co chtějí muži, nebo počkat, tady? Ne, tady se dozvíme jedinou pravou tvář veliké pravdy!

Hromada sraček protkaná jednou statistikou. Kdyby to bylo aspoň zábavně napsané. Já jako vím, že na všechny lidi jsou dneska kladeny šílené nároky, a je těžký se v tom zorientovat. Takový chlap taky dneska nemá nic jistý.

Po chlapech se dneska chtějí věci z ženského spektra záležitostí a po ženských zase ty mužské. Pak to dopadá tak, že je internet narvaný servery, kde se snaží z žen vytvořit internetovou verzi Stepfordských zombies. Budu mít hubené vypracované tělo, naučím se tisíc triků v posteli, budu mít skvělou kariéru, udržím si báječného muže, budu vyrovnaná, sebevědomá, dobrá matka a budu taky skvěle vařit.

U mužů je to jiné, musejí rodinu uživit, musejí být mužní, ale přitom být citliví a empatičtí, musejí nás dovádět pravidelně k orgasmům, musejí mít namakané tělo, namakaný stroj, nekonečnou výdrž, spoustu peněz, poslouchající manželku a vychované děti.

Z nás žen se dělají slepice a z mužů bezmozci. Mrdat.


sobota 22. září 2012

Podej prst, sežerou celou ruku a budou chtít víc

Dnes mezi vedlejšákem, který mě již (doufám) brzy bude živit, fascinací nad set top boxem, který umí přehrát pořady, které běžely tři hodiny zpátky a můžete si přeskakovat dle libosti (já vím, TiVo bylo v Sexu ve městě tak před deseti, možná dvaceti lety a teď to mám i já, ha-há!) a chardonnay. Dobře, neměla bych na antihistaminy a benzodiazepaminy pít, ale.. Dneska by to jinak nešlo.


Sama doma. V novém bytě. Mám úzký parapet, takže nemůžu odkládat talíře a nosím je do dřezu. Zhasínám a zavírám dveře. Unbelievable.

Jsem odstrčená v Bystrci. Oficiálně mám neschopenku a zaměstnavatel se mi vysmál. Dva dny v podstatě nemluvím a cítím, jakoby se mi v krku rozlévala ta nejhustší smetana, kterou nemají ani v rakouskejch Alpách. Bála jsem se pravdy, že když budu dál ječet, přijdu o hlasivky. Přijdu.

Tohle má být ale post o tom, když chcete někomu pomoct a on se vám na oplátku za odměnu vysere na hlavu. Dělám to v podstatě celý život. Moc dobře si to uvědomuju. Důvod, proč to dělám dál a pokaždé se spálím je, že si chci dokázat, že mě za to jednou bůh a království nebeské nebo karma nebo stát odmění. Pokaždé, když vidím příležitost někomu pomoct, rozšířit kontakty, splést sítě, rozdělit benefity mezi všechny strany, setkám se se zářivými úsměvy, rádoby kamarádstvím, probděnými dny i nocemi (? kurva, jak se to skloňuje, ghaá) a výsledným výkalem na mé hlavě, sežranou rukou, vyjebáním, nazvěte to, jak chcete.



Čím víc mě v mládí kopali do hlavy a říkali, že ze mě nic nebude, tím víc vyhledávám příležitosti, kde zasáhnout, vylepšit, vyzdvihnout nebo jen pomoct. Jenže, stejně jako táta, který se rozhodl ze zedničiny přejít na živnostníka, stavěl na první pohled zuboženým babičkám baráky na zálohy a doslova splakal nad výdělkem a fakturama, tak i já jsem naiva par excellence. Velký voči, prázdný ruce.

Příkladem: děláte děvěčku, ne-li děvku pro všechno od začátku projektu, manažerské i dělnické práce, s tím, že čekáte, že jakmile se projekt vyhoupne nad nulu, někdo vás ehm.. ocení. Zvlášť, když už trochu neuroticky opakujete, že nemáte na nájem. Nebo, že když se máte po celodenní směně táhnout na akci, kde máte lidi zabavit, tak budete mít nachystanou techniku. Ne, nebudete. Stres z práce plus nula času na jídlo plus nekvalitní jídlo z mikrovlnky plus hlava mimo nad večerem plus vysrání se na minimální požadavky z mé strany se rovná ožralá hladová já poblitá na zemi a na dně. Nebo když někdo odpadne a vy zrovna ležíte ochraptělí s nateklými hlasivkami, tak na zavolání musíte přiběhnout, zařídit to a ono a tamto a v závěru je jste ohodnoceni jako průměr, který své povinnosti nesplnil.



A to jsou ty chvíle, kde si škubu vlasy, buším vzteky do stehen, brečím, nebo jen ležím v šeru rohu pokoje, protože podle těch všech nestojím ani za hovno. Každý si bere moje know-how, vyždíme ho a vyliská mi s ním ksicht. Slovo dá slovo, a po odvedené práci jsem flákačem, feťákem, nespolehlivou hysterkou nebo konfliktní krávou. 

A jak jsem řekla, čím víc vás někdo udupává do země, tím víc toužíte vyrůst a zazářit. Jedna mínus bylo doma důvodem k povyku. U maturity jsem byla už tak laxní, že mi bylo jedno, že mám čtyři dvojky. Kamarád dostal za maturitu Alfu Romeo, já stovku. To mi nevadí. Vadily mi ty kecy, že "ty to nedáš". Bývalý, který ve svém oboru září jako kometa, i když ve třiceti bydlí u maminky, mi neustále dokazoval, jak moc je důležité být vidět. Slyšet. Být. Snažila jsem se až tak, že mě do poslalo na kapačky. Teď mám přítele a vedle jeho osobnosti a charakteru si připadám jako shnilá troska, i když on tvrdí (a moje psýché ví), že tomu tak není. Zoufale se snažím vyniknout, být viděna, slyšena, oceněna, pochválena. A i když je důvod, každý vás radši vypeskuje nedostatky, než aby otevřel zkurvenou hubu a pochválil vás.

Mám se donekonečna užírat touhou bejt za hvězdu za každou cenu a hlavně zdraví, nebo mám radši zobat prášky na palici a nechat si vysvětlit, že hovno jsem a hovnem zůstanu? Já nevím. Občas se objeví někdo, kdo mi řekně pár milých slov a já mu to nevěřím. Krom mě to teď řeší dva lidé, kteří nepatří mezi mé blízké přátele, ale vzhledem k tomu, že řeší apriori stejný problém, cítím se jim být velmi blízko. A ti dva to vzdávají. Nerezignují na funkci, chtějí rezignovat na život. 

Nezapomenu na to, jak jsem umírala na otravu oleandrem a jak jsem pak první den mimo nemocnici koukala na to, jak je skvět krásnej. Ale vy mě a ty další pořád bodáte do zad a říkáte "chcípni, ty sračko!" 

Přestaňte už s náma vyjebávat. Nemusí se stát až tak moc, aby někdo vyjebal s váma.

Dneska ani nedopiju flašku, zapiju si neuroly a usnu sama ve studený posteli. Nechci přemejšlet.


čtvrtek 6. září 2012

A tak se od sebe odloučili, kmet a muž, smějíce se, jako se smějí dva chlapci. Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: "Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh jest mrtev!

Já jsem se moc nesmála. Respektive jsem bulela, ale až úplně v přízemí. Bulela jsem dlouho. Bulelo nás víc. Bulela jsem na 4 lexauriny a dvě dvojky rulandy, bulela jsem matce do telefonu a ta na mě syčela že to věděla, ať už se na to vyseru, že jednou bude muset vydělávat každej, že jsem na to stejně srala a k čemu by mi to bylo a že jí nikdo zadarmo taky nic nedal. Pak jsem ještě chvilku bulela a pak jsem něco jedla a bylo to dobrý a pak jsem usnula.

185 pracovních hodin v červenci, 205 v srpnu. Něco kolem 360 otázek. 5. září. Štěstí není můj kámoš, prostě jsem si to do hlavy nenacpala. Ke všemu jsem něco maličko kvíkla a čučela do desky stolu. Nejsem bakalář a nejspíš ani nebudu. Je to moje vina, a rodičů a komise a boha a vedení v práci a všech. Když se matka po prvním neúspěšným pokusu na státnicích rozbrečela a nemluvila se mnou měsíc, připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Ale to mě ještě nechala chvilku někde bydlet a dala mi jíst.. Teď si připadám ještě hůř. Jakoby mě něco vyžralo zevnitř a ta díra hrozně bolestivě pulsuje. Před očima mi běhají písmena Times New Roman ze čtených okruhů, linie tužky, jak jsem 30 hodin bez spánku v kuse zuřivě črtala poznámky, blikající okýnka ráno z Facebooku se sloganama "Ty to dáš!" a všechno to rozmazává slaná voda, protože mi všechno přijde na hovno. Každej další krok jakoby byl zbytečnej. Najednou nevím, čím jsem, čím chci být. Přitom je to taková prkotina, že.

Šla jsem dneska podepsat smlouvu na nový byt a je daleko, je krásný a je můj. Nic. Zejtra mi dají iPad. Nic. Za tejden jedu velet na Zaškolovák. Nic. Další tejden dělám DJe na vysněný Flédě. Nic. Nic. Nic. Vyléčil by to úsměv od maminky a ranní vůně Jihlavanky, kterou táta nestíhal dopít, když šel do práce. Jenže já už se tam nevrátím.

Hrozně bych chtěla, aby se mě tahle nanicovatost a misantropie nedržela moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že mám teď tři dny včetně víkendu za sebou celodenní a v tom žádnej čas, kde bych si mohla zalízt do krabice a celou ji zmáčet slzama a rozkousat na cucky, tak se trochu bojím, že se z žalu utopím v kýblu na mop.

A jak pravil Zarathustra, si poslechněte v intru WWWček, které si půjčil od Strausse a vy všichni pravte víc, než máte, ať jste všichni otitulovaní a můžete si na mě ukazovat a smát se mi, nebo mnou pohrdat, nebo co se vlastně s takovejma neúspěšnejma absolventama filosofie dělá. Bůh je mrtev. (Nietzscheho jsem nečetla, jen jsem ho měla důležitě položenýho vprostřed knihovny)