čtvrtek 24. ledna 2013

what more to say

Bylo to řečeno. Již tradičně ve dvou větách. Přesně tam jsme se posunuly. Nemáme co říct. Nemáme si co říct.
Po fiasku v rádiu jsem s tím sekla, ale uběhlo pár tejdnů a jsem zpět. Stýskalo se mi. Bitchbook alespoň z mýho pohledu a úst nekončí. Přežila jsem laryngitidu, rozchod, erupci, přežiju. Když ostatní hází ručník do ringu, někdo musí zůstat. Už jsem tu nechtěla bejt, ale takovou radost vám neudělám.
Otrávily to starosti všechních dní, otrávila jsem to já, nepochopení, upperkomunikace, nechuť s tím něco dělat. Budeme si chvilku hrát na dětičky s bábovičkama v písku. Veselou podívanou. Protože já se za maminkou vybrečet nepůjdu.

1 komentář:

  1. tak opis rozchod, to je vzdy zaujimave. aspon budem mat pocit, ze je niekto na tom horsie ako ja

    OdpovědětVymazat